Nečekané přátelství

    Čekala na vlak, v ruce držela kelímek s kávou a nervózně přešlapovala na nástupišti. Vlak měl opět zpoždění… Rozhlas právě ohlásil dalších pět minut navíc a ona se podívala na hodinky. Připočítala čas, který musí vlak ujet. A výsledek ji znepokojil. Nestihne přípoj… Když dopila kávu a vyhodila kelímek, vlak se konečně blížil. Nastoupila do vlaku.
    „Paní, tady je ale první třída,“ zarazil ji průvodčí okamžitě.
„Jistě, to je v pořádku,“ chtěla ho odbýt a pokračovat dál.
„Můžu vidět váš lístek, paní?“ natáhl k ní průvodčí ruku.
„Můžu se nejdřív posadit?“ zeptala se ostře.
Průvodčí zamrkal a ustoupil jí z cesty. Byla rozladěná ze zpoždění a tenhle floutek ji ještě obtěžuje… Průvodčí šel hned za ní. Nejprve si v klidu sundala kabát, pak uložila kufr a posadila se.
„Můžu pro vás něco udělat?“ zeptala se průvodčího mile.
„Vaši jízdenku, prosím,“ odpověděl a bylo na něm vidět mírné zmatení.
Jízdenku mu beze slova předložila. Zkontroloval ji a označil.
„Můžete mi říct, co budete dělat s tím zpožděním?“ zeptala se, když jízdenku vrátil.
„Co bych s ním měl asi dělat?“ zamračil se.
„Kvůli vašemu zpoždění mi ujede spoj!“ zamračila se.
„Zjistím, co se s tím dá udělat, paní…,“ přikývl a odešel.
    „Ten už se nevrátí,“ ozvalo se od vedle pobaveně.
Rozhlédla se a vedle zahlédla elegantní ženu ve společnosti muže. Oba měli před sebou na stolečku sklenici vína.
„S tím počítám,“ přikývla.
Cesta ubíhala velice pomalu, nakonec se vlak zastavil v polích a stál. Když se vlak k pohybu neměl ani po deseti minutách, podrážděně se zvedla a s kabelkou v ruce chtěla vyhledat průvodčího, aby ji seznámil s důvodem a délkou zpoždění.
„Tak snad se tam dojdeš podívat, ne?“ ozvala se neznámá žena směrem k muži.
Ten jen rychle přikývl a odešel.
„Díky,“ s úlevou se posadila zpátky, cesta přeplněnými chodbičkami ji nijak nelákala.
„Muže si musíte umět vycvičit,“ pousmála se cizí žena.
„Nejlépe rákoskou,“ ujelo jí.
Nervózně se na cizí ženu podívala, ale ta se usmívala a přikyvovala.
„Jsem Andrea a myslím, že si budeme mít o čem povídat,“ řekla cizí žena po chvilce ticha.
„Já Pavla, těší mě,“ usmála se s úlevou a konečně si Andreu pořádně prohlédla.
Vlasy měla stažené do drdolu, pod černým sakem červenou halenku a krátkou sukni. Na nohou měla kozačky.
„Posaď se ke mně,“ pozvala ji Andrea.
Ráda si přesedla.
„Jak dlouho se znáte?“ zeptala se Pavla.
„ S ním? Asi půl roku…,“ povzdechla si Andrea.
„A neklape to?“ zeptala se Pavla opatrně.
„Je až moc poslušný… ale to je jedno. Zajímáš se o nové trendy?“ zeptala se Andrea opatrně.
„No… Trochu,“ připustila.
„A tohle znáš?“ ukázala jí Andrea fotku v telefonu.
„Ani ne… Mám trochu jiné zájmy,“ připustila Pavla.
„Jo, co?“
„No… Tohle,“ usmála se Pavla a ukázala Andree svoji fotku.
„Moc pěkné,“ přikývla Pavla.
Ani jedna z dam si nevšimla, že vlak se znovu rozjel a uháněl ke svému cíli.
„Tak kde je?“ rozhlížela se Andrea.
„No… To by asi chtělo trest,“ mrkla na ni Pavla.
„To jistě,“ konstatovala Andrea potěšeně.
Muž se vracel, šel pomalu, jako by věděl, že z dlouhé nepřítomnosti bude mít problém. Vlak zrovna zastavoval na konečné.
„Ty, Pavlo… Spěcháš?“ zeptala se Andrea s jiskřičkami v očích.
„No… Vlastně ne,“ usmála se Pavla a společně s dvojicí vystoupila z vlaku.

Elisabeth Simpson