Mladá dáma

Seděla a čekala… Čekání neměla ráda, přesto v poslední době nedělala skoro nic jiného. Podívala se na hodiny a zjistila, že má ještě půl hodiny čas. Zvedla se a šla do kuchyně. Cestou překročila několik kousků oblečení, rozházené boty a několik střepů z rozbité sklenice. Nalila si džus do sklenice, pak se znovu otočila na hodiny a sklenici převrhla. Nechala džus rozlitý a nalila si novou sklenici. S ní se přesunula zpátky do svého křesla. Vzala si časopis a začetla se do něj. Celkem brzy se ozvalo zařinčení zvonku.
Časopis hodila na zem a pomalu došla ke dveřím. Otevřela je a aniž by se podívala, kdo zvoní. Pak se posadila do křesla. Po chvíli se podívá ke dveřím. Na rohožce klečí muž se skloněnou hlavou.
“Nepůjdeš snad dovnitř?” zamračila se.
“Ano, Madam, děkuji,” zašepal a po kolenou se vplazil dovnitř.
“Budeš tu jenom čumět nebo začneš něco dělat?! Padej se převlíknout!” zvýšila trochu hlas a znuděně ho pozorovala.
“Ano, Madam, jistě, Madam…,” zamumlal a po kolenou se pomalu přesunul do vedlejšího pokoje, snažíc se vyhýbat nepořádku na zemi.
    Vedle v pokoji se postavil a přešel k židli, kde byla poskládaná spousta věcí. Jako první otevřel krabici hned na vrchu. Byla v ní paruka. Usmál se. Paní ví, co má rád… Pod krabicí s parukou ležely na hromádce dámské šaty. Jednoduché, černé, s délkou kousek pod kolena. Pod židlí měl připravené boty. S úsměvem se díval na věci, které mu jeho Paní připravila.
“Consuello, hni sebou!” ozvalo se od vedle.
“Hned, Madam,” odpověděl a rychle se začal oblékat.
    Klečel před ní s hlavou skloněnou a čekal.
“Uklidíš tady. Ale pořádně. A hlavně rychle,” rozkázala.
“Ano, Madam,” přikývl a rychle začal uklízet.
Pozorovala ho při tom. Jeho oči zářící radostí, se občas podívaly jejím směrem, ale nikdy se neodvážil podívat do tváře. Úklid měl hotový celkem rychle. Když si vzal smeták, aby zametl střepy, zarazila ho.
“Ale, Consuello, služka se musí plazit po kolenou!” napomenula ho.
“Odpusťte, Madam,” zamumlal, když pochopil, co po něm chce.
Došel pro smetáček a na čtyřech zametal podlahu. Šlo mu to na její vkus až moc pomalu. Vstala z křesla a vzala si obušek. Došla k němu a sklonila se nad ním.
“Řekla... jsem… rychle!” s každým slovem ho praštila obuškem.
“Ano, Madam, promiňte…,” zašeptal.
Stála nad ním a občas přidala nějakou ránu. On se vždy prohnul v zádech, ale jinak najevo bolest nedal. A to silou nešetřila... Cítil, jak mu po každé ráně těžkým gumovým obuškem naskakují otoky a modřiny.
“Consuello, připrav mi něco k pití… Třeba kávu,” rozkázala s úsměvem, když skončil s úklidem.
S narůstající nejistotou šel do kuchyně. Kávu? Ale jakou? Když bylo chladno, pila Paní rozpustnou kávu s mlékem. Když bylo horko, pila ledovou. Ale někdy ho prostě chtěla nachytat a neřekla, co přesně chce. Podíval se z okna. Svítilo slunce, na konec září bylo poměrně teplo, ale nebylo vyloženě horko… Ani chladno… Zaváhal.
“Consuello, co ta káva?” ozvalo se přísně.
Rozhodl se jednat rychle a připravil obě. Věděl, co bude následovat, pokud se splete. Proto nejprve vzal ledovou kávu a nesl ji Paní.
“Co to je?!” zeptala se rozzlobeně.
“Káva, Madam…,” řekl nejistě. Teď už si byl jistý, že se spletl.
Na to neřekla ani slovo a prudkým pohybem kávu vylila přímo na něj. Moc dobře věděl, že tohle přijde, jestli se splete. Bylo jí jedno, jestli káva byla horká nebo ne… Hlavně proto přinesl jako první tu studenou.
“Takhle chodí správná služka?!” rozkřikla se na něj. “Svlíknout! Hned!”
“Dobře, Madam,” zamumlal zahanbeně a otočil se k odchodu.
“Kam jdeš?! Svlíkneš se tady!” křikla na něj.
Jen přikývl a přetáhl si šaty přes hlavu. Na sobě měl jen černé boxerky a lodičky.
“Tu kávu! A pohni!”
Došel do kuchyně a vzal tam již připravený šálek s kávou. Stále byla horká. Vrátil se k jejímu křeslu a podal jí šálek. Spokojeně ho převzala a dívala se na něj.
“Co to máš na sobě? Od kdy služky nosí pánské spodní prádlo?!” rozkřičela se na něj.
Sklonil hlavu. Tohle si neuvědomil…
“Tak na co čekáš?! Svlíknout! Hned! A pak vytřeš tu podlahu!” ukázala před sebe na rozlitou kávu, která stekla z jeho šatů.
“Ano, Madam, promiňte, Madam…,” šeptal svojí omluvu.
Když si sundával ten poslední kousek oblečení, který skrýval malá, ale nejintimnější místa jeho těla, zrudl v obličeji. Ihned po splnění trapného úkolu chtěl jít pro hadr, ale Paní ho znovu zastavila.
“Kam jdeš?” zeptala se až příliš milým úsměvem.
“Pro hadr, Madam,” odpověděl a v jeho hlase bylo znát zmatení.
“Snad nebudeš utírat mojí kávu hadrem! Slízat! A pěkně zády ke mně,” pousmála se.
Rychle, ale ne příliš ochotně splnil zadaný úkol.
“Ta káva je mimořádně dobrá,” pochválila ho.
Spokojeně se usmál.
“Zasloužíš si odměnu. Jdi do koupelny a počkej tam na mně,” řekla mu, pak dodala: “Ve vaně. Jistě víš, co máš dělat.”
Pospíchal do koupelny, vyzul si lodičky a lehl si do studené vany. Ona si dala na čas. V klidu vypila svou kávu, dočetla časopis a pak se pomalu vydala za ním. Cestou si svlékla sukni, kterou nechala ležet uprostřed předsíně.

Elisabeth Simpson