Doručovatel balíků

    Jako každý všední den seděl za volantem. Dneska byl ale nějaký rozmrzelý. Práce bylo hodně, lidé většinou nepříjemní a ještě se tvářili, že je obtěžuje tím, že u nich zazvonil. “Jako kdyby je ty dvě minuty, co tu se mnou jsou měly zabít…,” říkal si, když zrovna odjížděl od staršího nerudného pána, který neopomněl zmínit, že to všechno dneska hrozně trvá a ještě to stojí hromadu peněz.
Práce doručovatele balíků nebyla snadná, ani nijak příjemná. Ale on práci potřeboval. Bylo mu už pár let přes čtyřicet, nedávno se rozvedl a z rodinné firmy ho tchán vyhodil. Prošel nespočet pohovorů, ale všude se mu kvůli věku vysmáli. Každý chtěl mladé lidi. Jednou jel z obchodu a před ním jela dodávka zajišťující rozvoz balíků. Na zadních dveřích byl nápis: “Hledáte práci? My hledáme právě Vás!” Ještě ten den zavolal na telefonní číslo, které bylo pod tím. A přijali ho. Byl sice mimo svůj obor, ale na plat si nemohl stěžovat. Na zaplacení nájmu za garsonku, kam se po rozvodu odstěhoval, a na základní potřeby to bez problémů stačilo. Většinu dní si na práci nemohl stěžovat, ale pátky bývaly krušné. Jako tenhle. A to netušil, co ho ještě čeká...
    Podíval se na hodinky a zjistil, že by měl za necelou hodinu končit. Ohlédl se za sebe a zjistil, že mu zbývají jen tři balíčky. Spokojeně se usmál. Dnes půjde domů na čas. Doručení oněch tří balíčků bylo otázkou pár minut, měl to při cestě do depa. Zaparkoval v garáži a uklidil v zavazadlovém prostoru dodávky. Když si šel vzít v předu lahev s vodou, všiml si, že pod sedačkou něco leží. Natáhl se a vyndal zapadlý balíček. Podle štítku zjistil, že měl být doručen dneska. S nepříjemným zamrazením si uvědomil, že nesplnil svojí práci. Balíček měl být doručen na nejvzdálenější místo jeho trasy. Vzpomněl si, že ho dal na sedadlo spolujezdce ráno, když začínal. Chtěl ho doručit jako první a pak objet zbytek.
“Já jsem takovej vůl!” ulevil si.
“Co je?” zeptal se ho vedle parkující kolega, který kousek dál kouřil.
“Co teď s tím?” zeptal se ho, když mu vysvětlil situaci.
“Klídek, kámo. Na štítku je telefon, tak jim zavolej, že to dovezeš zejtra a pohodička,”druhý řidič típl cigaretu a odešel.
Podíval se na štítek, opsal telefonní číslo a se staženým žaludkem poslouchal zvonění na druhém konci.
“Broučková,” ohlásila se mladě znějící žena.
“Dobrý den, tady doručovací služba…,” začal, ale neznámá ho přerušila.
“To je dost! Čekám celý den! Trčím kvůli vám doma. Jste někde blízko, doufám!” vyjela na něj.
“Paní Broučková, moc se omlouvám, ale došlo k takovému zádrhelu. Balíček mi zapadl v autě a teď jsem ho našel. Jsem už na depu, dost daleko od vás… Doručíme vám balíček v pondělí. Ještě jednou se omlouvám,” tentokrát ho žena nechala domluvit.
“Děláte si srandu?! Vy mi jako ztratíte balík, pak ho najdete a já mám kvůli vaší chybě čekat do pondělka?! Tak to ne, bude tady dneska, jinak na vás podám stížnost! A hněte sebou, za necelou hodinu odcházím z domu!” ani mu nedala šanci odpovědět a zavěsila.
Chvíli se díval na balíček. Pak se rozhodl, že ho tam doveze. Byl ve zkušební době, nemohl si dovolit problémy. Zamkl služební dodávku a vzal si všechny dokumenty do svého auta. Odevzdávaly se až další den. Do navigace zadal adresu a zjistil, že cesta by měla zabrat půl hodiny. Doufal, že onu naštvanou dámu  její vztek za tu dobu přejde. že se spletl poznal hned jak zazvonil.
V telefonu u zvonků zarachotilo, pak se ozvalo: ”Třetí patro, proti schodům. A hoďte sebou!”
Poznal hlas ženy, s níž před nedávnou dobou telefonoval. Stejně úsečný, stejně nekompromisní, stejně… Rozzlobený? Zabraný do myšlenek málem přeslechl bzučák, který odemykal dveře. Tak tak stihl otevřít. Schody do patra téměř vyběhl. Zaklepal na dveře bytu a ty se po době, která mu připadala jako věčnost, otevřely. Stála v nich velice pohledná žena kolem třicítky. Blondýna s modrýma očima. Rychle přejel zkušeným a hodnotícím pohledem její postavu. Pod upnutým černým kabátem se rýsovala naprosto zřetelně. Větší prsa, útlý pas a na jeho vkus širší boky. Kabát jí končil v půli lýtek, mohl jich tedy část vidět. Připadala mu jako lýtka z Mánesových obrazů. Plná, pevná, krásně tvarovaná, napůl skrytá, ale zároveň odhalená pod černými punčochami. Na zlomek vteřiny zatoužil vědět, kde asi ty punčochy končí. Když odtrhl pohled od lýtek, přesunul se na snad nejpřitažlivější boty, jaké kdy viděl. Opět ho popadla zvláštní touha, alespoň na okamžik se dotknout těch bot…
    “Jestli jste skončil s prohlídkou, což předpokládám, dejte mi můj balíček!” ozvalo se rozmrzele.
To ho vytrhlo z myšlenek.
“Ano, jistě… Totiž… Ne… Tedy, s jakou prohlídkou?” dostal ze sebe.
Žena netrpělivě podupávala nohou a podpatek klapal o dlažbu na chodbě.
“Pojďte, ať to vyřešíme,” kývla na něj a zmizela v bytě.
Hned ji poněkud nejistě následoval. Ještě se mu nestalo, že by předával zásilku v bytě. Došel za ní až do kuchyně.
“Takže… Tady to je,” položil balíček na stůl, “je tam dobírka na… Osm tisíc?” zeptal se překvapeně, když nahlédl do dodacího listu. Takhle drahý balíček ještě nedoručoval.
“Já vím,” přikývla žena a sáhla do kabelky pro peněženku, pak se zarazila: “Ten balíček je poškozený!”
Zadíval se na balíček, ale ať se snažil sebevíc, kromě lehce promáčklého levého rohu dole nic nenašel.
“Promiňte, ale já nic nevidím…,” zamumlal téměř provinile.
“Tady!” ukázala nehtem ve stejné barvě, jako byly její boty, na onen růžek.
“Tohle se ale jako poškození nepočítá…,” zamračil se.
“Já to vidím jako jasné poškození! Chci, abyste zkontroloval obsah, jestli je v pořádku,” nařídila nekompromisně a podala mu velké nůžky.
“Jak myslíte,” pokrčil rameny a krabici otevřel.
    Čekal nějakou elektroniku, což by odpovídalo nejen ceně, ale i strachu, který ona dáma o obsah měla. To, co uvnitř spatřil, ale daleko předčilo jeho očekávání. Krabice byla plná spousty erotických pomůcek. Takových, které znal jen z filmů pro dospělé.
“Obsah je v pořádku,” zamumlal. Cítil, že rudne.
“Vždyť jste to nezkontroloval!” rozčílila se žena a přistoupila ke krabici.
Asi omylem mu podpatkem přišlápla špičku bosé nohy, boty si před tím rychle vyzul v chodbě. Dost ho to zabolelo, ale nedal na sobě nic znát. Daleko víc ho zajímalo, co žena  udělá. Ta začala vyndávat jednotlivé věci na stůl. Každou pečlivě zkontrolovala, něž ji položila.
“Paní Broučková, oba vidíme, že všechno je v naprostém pořádku… Můžete mi zaplatit a já půjdu?” zeptal se.
“Jak můžete vědět, že nebyla porušená funkčnost jednotlivých věcí?” vyjela na něj přísně.
“To si ale musíte vyřídit s obchodem, ne se mnou…,” odporoval.
Ani ho nenapadlo, jak chce zjistit, že všechno funguje, jak má.
“To se uvidí,” žena se nebezpečně pousmála, pak všechno kolem najednou zčernalo.
    Probral se s hroznou bolestí hlavy, ale nepamatoval si, že včera něco pil. Musel ale mít pořádnou kocovinu, když si ani neuvědomoval, jak se vlastně dostal domů. Zadoufal, že dnes nemusí do práce, když se ozvala podivná, tupá bolest v kolenou.
“Tak už se prober, hovado!” ozval se ženský hlas.
Matně si ho odněkud pamatoval. Otevřel oči a hned je zase zavřel. Byl v cizí kuchyni. Ležel. Před ním se tyčila cizí lýtka. Bolest v kolenou byla od toho, že měl nohy ohnuté. Chtěl se opřít o ruce, ale nemohl s nimi ani hnout. Stejně jako s nohama. V první chvíli nechápal, kde je a co se stalo. Pak si vzpomněl na paní Broučkovou a problémy s doručením balíčku. Poznal její botu v okamžiku, kdy ho prudce šťouchla do boku.
“No tak!” vyzval ho její přísný hlas.
“Co… co po mně chcete?” zakoktal. Překvapilo ho, jak vyděšený podtón jeho hlas má.
“Musíme přece zjistit, jestli jsi mi nepoškodil zásilku,” odpověděla žena, jakoby si ani nevšimla jeho vyděšeného výrazu.
“Kleknout!” zavelela přísně.
Ani se nehnul a snažil se dát dohromady nějaký plán, který by ho z téhle situace dostal. Jeho myšlenky přetrhl nový, o dost prudší kopanec do žeber.
“Řekla jsem kleknout, hajzle!” ozvalo se švihnutí a pak mu na záda dopadla prudká rána.
Vykřikl bolestí a beznadějí. Rozkaz se pokusil co nejrychleji vyplnit. Podíval se na ženu, která mu před nedávnem přišla velice přitažlivá. Proti své vůli musel uznat, že tak působí i teď. Ještě víc… Kabát měla svlečený, nikde ho neviděl. Na sobě měla korzet, který byl spojený s krátkou sukýnkou. Ze své polohy na zemi zahlédl i podvazkový pás, který držel punčochy.
“Nečum na mě!” vyletěla na něj žena a vrazila mu pořádnou facku.
Až teď si všiml, že v druhé ruce drží bič, kterým ho před chviličkou přetáhla po zádech. Odevzdaně sklonil hlavu a očekával, co se bude dít…

Elisabeth Simpson